Vladimír Mertlík: Totalitní režimy se vrací na místo činu jako vrazi, byť v jiném kostýmu
Koncem dubna se odehrála v Brně „Demonstrace za svobodu projevu“, na níž moudře promluvil Tomio Okamura, Jindřich Rajchl a další existence náckomoušského shluku, který se tváří, že spolu nemá nic společného, ač kandiduje na jedné listině. To, že za svobodu projevu je třeba bojovat se potvrdilo ve chvíli, kdy na demonstraci přišli tři studenti projevit podporu Ukrajině její vlajkou. V odvetě za zájem v rámci programu demonstrace svobodně projevit názor je bojovníci za svobodu slova poplivali, zpouráželi a studenta, jenž měl nejsilnější názor, zmydlili tyčí od „ukronacisticko-banderovských fanglí” tak, až zůstal ležet na zemi.
Kolega Zpětného zrcátka z podcastu Klíčovou dírkou, Otta Seemann dostal Zpětné zrcátko do rozpaků výzvou, aby komentářem vyjádřilo názor na tuto událost. Co však říci k něčemu stejně jasnému, jako je pranostika „nebude-li pršet, nezmoknem“? Ve věku osmdesáti let je každá minuta již příliš vzácná, než aby stálo za to ji utrácet komentářem k tomu, proč je hovado hovadem.
V minulosti politickou scénu rozdělovaly ideje, programy a cílení na určitou část společnosti. Politika byla v době klidu a míru bojem o vizi sociálních jistot, bezpečnosti a ukotvení jedince v množině jemu blízké. Různost pohledu na věci obecné a sociální v případě ohrožení státu však mizela a péče o jeho existenci se stávala prvkem jednoty. Dodejme, až na jednu výjimku, stranu lumpenproletariátu, jejímž cílem byl právě rozvrat státu. Příkladem budiž politika KSČ, jež do 22. června 1941 považovala probíhající 2. světovou válku za konflikt imperialistických mocností a varovala členy strany, v souladu s politickou strategií Kominterny, před nenávistí vůči německým pracujícím (sic!), kteří se až výše zmíněného dne stali nenáviděnými hitlerovskými nacisty.
Spolupráce hitlerovského Německa a Stalinova Sovětského svazu nezačala podpisem smlouvy Molotov – Ribbentrop 1939, ale již dvaadvacet let předtím, kdy Německé císařství importovalo ze švýcarského libového exilu do carského Ruska vynálezce bídy Lenina, jako novověkou bakterii moru Yersinia pestis, ve snaze Rusko rozvrátit a ukončit válku na dvou frontách. Po konci Velké války našly obě ideologie opět společnou notu v nenávisti vůči demokratickým vládám obou zemí po pádu monarchií, Výmarské republice a Ruské republice, vedené Prozatímní vládou Alexandra Kerenského. Zatímco nacismu se v třicátých letech minulého století podařilo, i když za cenu horečného zbrojení, přivést Německo zpět mezi respektované (ale i obávané) velmoci, bolševické Rusko dokázalo nemožné, když dosáhlo ještě hlubšího dna, než mělo Rusko carské. Přes krvavá jatka občanské války, nevídaný teror, hladomory a kanibalismus se primárně soustředí na export lůzou vedených násilných převratů v celé západní Evropě včetně Německa, které ale zároveň tajně vyzbrojuje a cvičí. Zdánlivý soulad obou ideologických kataklyzmat končí fatálním konfliktem neboť jejich cíl, ovládnutí světa, je identický. Po pouhých třinácti letech je z nacistického Německa vzorově demokratická země „hospodářského zázraku“, zatímco Rusko svým vývojem dokazuje, že teror a násilí je součástí jeho DNA dodnes.
Tento krátký historický exkurz objasňuje jen zdánlivě překvapivý incest současného neonacismu a komunismu ve všech jeho formách. Zprvu je společným cílem rozvrat demokratických struktur, aby později našly obě ideologie žijící z násilí a rozvratu nového nepřítele samy v sobě – jedna v druhé. Někdejší politické programy, ideje a cíle jsou nahrazeny jen výkřiky a jedinou emocí, kterou je nenávist. Nenávistí vůči demokracii, svobodě a schopnějším. Nenávistí a frustrací z vlastních neúspěšných životů, zesraných vlastní leností, nevzdělaností, buranstvím a hloupostí, kříženou s neúměrnými ambicemi. Nenávistí vůči nepříteli, který je tím vším vinen, nepříteli, jehož je třeba nalézt. Je omyl domnívat se, že voličské skupiny této lůzy vznikají na poptávku vůdců či za výše uvedeným účelem vzniklých partají. Opak je pravdou! Je omyl domnívat se, že označení lůza je určováno profesí, společenským postavením či vzděláním. Lůza je označení stavu duše, myšlení, morálky a svědomí. Lůza jako část společnosti existuje trvale, aby se jí v příhodnou chvíli, slibující prospěch, stavěli do čela noví vůdcové, apoštolové Apokalypsy. Lidé beze stopy studu, morálky i svědomí, Krysaři z Hamelnu, jejichž ideologií je pocit alfa samce, sexem boj o moc a orgasmem narcistický obdiv k sobě samému.
Současné technologie dokážou dát iluzi statusu vůdce i nejprimitivnějšímu lůzrovi, který vypuštěním jedovaté sliny do veřejného prostoru získává pocit, že mu svět naslouchá. Nemusí mít pro tento čin dispozice, vzdělání, rozum ani prostředky, stačí že má NÁZOR! Rozvoj technologií komunikace a snadnost přístupu k nim zároveň debilizují společnost, což není chybou technologií, ale mnohdy většinové společnosti a povrchnímu přístupu ke vzdělání. Jsou uchazeči o vysoškolské a dnes už dokonce i o středoškolské vzdělání neúspěšní? Společnost nehledá chybu v jejich přípravě, ale v příliš vysoké náročnosti zadání, proto jej napříště snižme. Nedávno bylo Zpětné zrcátko návštěvou při pohledu na jeho knihovnu přes dvě stěny bezelstně dotázáno: „A to jsi všechno přečetl?“
„Jistě, proč bych to jinak měl?“
„A kdy jsi začal?“
„V první třídě o Vánocích!“
Zdůrazněme, že citace rozhovoru není důkazem pýchy Zpětného zrcátka, ale faktu, že schopnost zvládnout základy čtení v 1. třídě byla o Vánocích 1952 výsledkem náplně osnov namísto hraní. Dnes se nikdo nepozastaví nad tím, že pod titulem článku bývá zcela běžná varovná resp. uklidňující poznámka: (přečtení trvá) 2 min. Kam se propadl národ čtenářů, který každý čtvrtek vytvářel před prodejnami KNIHA stejně dlouhé fronty jaké byly vedle u řezníka na bůček?! Při letmém denním pročtení on line textů nelze prohrát sázku, že počet hrubých gramatických chyb, se bude vždy blížit hranici deseti případů. Proč se divit úspěšnosti řetězových fake mailů a fantasmagorií, mají-li jejich vlastenečtí konzumenti ve svých sdíleních pojem „shoda podmětu s přísudkem“ za výraz z oblasti pornografie.
V Panoptiku v on line RX z 8. června 2025 jeho autor upozorňuje na bezprecedentní kolaboraci učitelských sborů a konkrétních učitelů, k níž si z moci úřední berou jako rukojmí své studenty a také na elementární rezignaci na cíle profese, která patřila kdysi k nejprestižnějším. Kde jinde, ne-li ve škole se mají naše děti učit mateřský jazyk a rozdílnosti pojmů pravda a lež, názor a kydy. Pravda nikdy není jednoduchá a někdy ani příjemná. Není však nebezpečnějšího jedu, než jednoduchá a stručná lež. Je pravda, že princip existence světa nakonec vždy potvrdí, že „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, ale nikdy to není napořád.
Totalitní režimy mají snahu vracet se na místo činu, jako vrazi, byť v jiném kostýmu. Myslete na to, až vás bude na podzim chtít někdo učit, jak se jezdí na lopatě. Myslete na to, až vás bude kanibal zvát na večeři. Myslete na to každý den!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
