Cesta do maskáčů: Historik a teolog Pavel Helan si na obhajobu docentury doslova odskočil z vojenského cvičení
„První přednášku po dosažení titulu docenta jsem měl ve vojenském táboře na Libavé před svými spolubojovníky,“ říká historik a teolog Pavel Helan (52), který slouží jako aktivní záložník u 91. skupiny informačního boje v Olomouci. „Během příprav na cvičení jsme vyšetřili čas, a tak jsem jim vykládal o mládí Karla IV. v Itálii, jeho teenagerovských rytířských kouscích a jak se zde formovala jeho osobnost,“ vysvětluje.
V civilu učí na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy a několika dalších fakultách či vysokých školách, je renomovaným znalcem církevních dějin a autorem několika knih. A také jedním z nejstarší generace rezervistů, kteří v mládí nejevili o armádu přílišný zájem, spíš naopak. S tím, jak se mezinárodní vztahy začaly komplikovat a Česku hrozí akutní nebezpečí, si uvědomili, že i oni sami by se mohli přímo zapojit do obrany země.
„Modrou knížku jako mnozí jiní jsem neměl, ke zrušení základní vojenské služby jsem se prostudoval,“ říká Helan. Maturoval v roce 1990 a v září téhož roku se mu podařilo dostat na Husitskou teologickou fakultu UK, za dva roky též na obor historie na Filozofické fakultě UK. Později kvůli úrazu po pádu z koně získal na dva roky odklad vojenské služby, během něhož se dostal na studia do Itálie. „Počítal jsem s tím, že budu povolán na několik měsíců, už mi bylo přes třicet. Přišel však rok 2005 a s ním i profesionalizace armády, na vojnu se už nepovolávalo. A tak jsem z toho vyklouzl,“ vzpomíná.
„Prostudovat“ se nebo získat takzvanou modrou knížku, doklad o zdravotní nezpůsobilosti sloužit v armádě, patřilo v prvních patnácti letech po listopadu 1989 k běžným zvyklostem. Bezpečnostní situace byla takřka idylická, vypadalo to, že armáda bude pro příští léta potřeba nanejvýš při povodních nebo jako expediční sbor určený pro pacifikaci zárodků terorismu kdesi daleko v afghánských horách.
Jdu do toho!
Povinná vojna se zdála být zbytečnou ztrátou času, a tak se k tomu taky velká část mladých mužů v odvodovém věku stavěla. A Pavel Helan s profesionalizací na vojnu téměř zapomněl, a že by se ho mohla týkat, mu přišlo na mysl až v posledních letech. Vyhecovali ho v oblíbené hospodě, kde se scházejí i jeho kamarádi, důstojníci z generálního štábu. „Určitě v tom hrála roli skutečnost, že v armádě je dlouhé roky můj synovec, i to že jsem dopsal knihy, jež mi zabraly mnoho času, a také částečně válka na Ukrajině, která v té době právě začínala. Nakonec jsem jednou řekl: Jdu do toho! No a pak už jsem opravdu nemohl couvnout,“ uvádí.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
