Volební geografie německých voleb: Východ Německa se od pádu Berlínské zdi postupně stal baštou extrému
Před týdnem proběhly jedny z nejdůležitějších voleb na světě, Němci rozhodli o směřování své země na další čtyři roky. Dosavadní levicově-liberální koalici pod vedením sociálního demokrata Olafa Scholze nahradí konzervativně-pravicový Friedrich Merz.
SPD a CDU/CSU byly dosud dvě hlavní strany, od kterých se odvíjelo ideové směřování Německa: buď doprava pod vedením CDU/CSU, anebo doleva pod taktovkou SPD. Nicméně v neděli došlo k historické změně, když se na druhém místě – za vítěznou CDU/CSU – umístila dosud relativně malá AfD. Pohled na mapu Německa pohledem voličské podpory náhle zvýrazňuje, jak má již přes třicet let staré rozdělení Německa stále odezvu. S pádem Berlínské zdi v listopadu 1989 se následně spojila západní SRN s lidově-demokratickou NDR.
Hned v prvních volbách 1990 nelze vidět žádné specifické rozdělení – jako by zde neexistovaly žádné dvě naprosto rozdílné části země. Patrně půjde o jakýsi revoluční étos, jelikož i v porevolučním Československu zvítězilo Občanské fórum (s více než 50 %) v tzv. sudetských krajích.
Postupně však docházelo ve volbách k jakémusi zvýrazňování identity NDR, a to především prostřednictvím Strany demokratické levice, resp. Levice, což je reformovaná (částečně sociáldemokratizovaná) bývalá komunistická strana NDR. Významně a viditelně se tento trend ukazuje na případu Berlína, který byl po dlouhá léta rozdělen na Východní (komunistický) a Západní. S postupem času – prakticky již od voleb 1994 – má ve východní části Berlína největší podporu právě reformovaná komunistická strana, zatímco v západní části vítězí buď CDU/CSU nebo SPD. Ve volbách 2009 dokonce Levice poprvé vyhrává ve dvou východních spolkových zemích a obecně si udržuje podporu (ve východní části země) přes 20 % hlasů. Ve volbách v roce 2013 se poprvé představil subjekt Alternativa pro Německo – těsně nepřekročila 5% klauzuli a do Bundestagu nevstoupila. Nicméně v následujících volbách v roce 2017 již AfD oslovila přes 10 % voličů. Dominantní AfD byla hlavně ve východní části Německa, a to převážně na jihovýchodě v okolí Drážďan. Ve volbách 2021 pak AfD dominuje již dva spolkové státy; v nedělních volbách zvítězila ve všech východních spolkových zemích – ovládla celé východní Německo. Tomu předcházely dva historické úspěchy při volbách do spolkových zemí, kdy AfD jednou vyhrála, jednou byla těsně druhá.
Zajímavé na těchto datech je ta věc, že v Německu existují minimálně dvě strany (post-komunisti a krajní pravice), které v zásadě čerpají podporu primárně od voličů z bývalé NDR. V západní části – s výjimkou letošních voleb, kdy AfD tuto bariéru prolomila – však Levice ani AfD příliš velké podpory nedosahují. Ještě zajímavější je, že tento trend panuje více než třicet let po znovusjednocení Německa a hlavně že se začal projevovat až několik let po pádu Berlínské zdi.
Podobně lze nahlížet na české Sudety, tj. části země, jež byly postoupeny Německé říši po neslavné Mnichovské dohodě a z nichž – po válce – bylo vyhoštěno majoritní německé obyvatelstvo, načež zde byli „nastěhováni“ čeští rolníci a dělníci. V těchto oblastech dosahuje SPD, KSČM (Stačilo) a ANO (dříve ČSSD) větší podpory oproti zbytku republiky. To vše i přes to, že k postoupení Sudet došlo před více než 85 lety a od pádu komunistického režimu uplynulo více než 30 let. Taktéž z počátku, tj. v 90. letech, zde voliči volili převážně umírněné strany u středu – nyní však převažuje extrém.
Otázkou pro Česko i Německo je: proč se z počátečního systémového směřování „historicky vyloučených“ oblastí nakonec stal prostor pro nárůst extrému? Je to tím, že s tamějšími lidmi nedokážou lídři mluvit, anebo že je opomněli? V Česku opomenuti byli – sice každý před volbami mluví o „problematice strukturálně zanedbaných regionů“, v praxi však téměř nic zásadního nepředstaví. Tak se pak dále rozevírají nůžky mezi regiony v Česku – daně platíme všichni stejné, kvalitu života však máme významně odlišnou. Už to, prosím, po téměř 35 letech změňme.
