Michal Prokop: Pohrdal jsem česky zpívanými písněmi kolegů. Správná hudba se přece musí zpívat anglicky!
Právě mu vyšla Ostraka, desáté studiové album, které v těchto dnech představuje svým fanouškům po republice. Navíc se těší na mezinárodní událost Metronome Prague 2025, jíž se se svou kapelou Framus Five zúčastní. „Muziku dělám především pro sebe a při životě mě určitě drží i to, když mi někdo tleská a křičí ‚bravo!‘. Ale jestli budu natolik frajer a včas poznám, že bych se na to měl vykašlat, to fakt nevím,“ svěřil se.
Kdesi jsem četl, že jste hrál v kapele už v roce 1963. Proč jste začal zpívat až později?
V roce 1963 jsem se teprve začal učit hrát na kytaru, pak jsme několikrát vystoupili a asi půl roku s námi účinkoval náš mladší spolužák Karel Zich, který uměl Elvise. Já jsem hrál sólovou kytaru. Asi po půl roce jsme ale pochopili, že to není úplně tak, jak bychom chtěli, a v přátelském duchu jsme se s Karlem rozešli. Tenkrát jsme žádné profesionální ambice neměli. Historii Framus Five počítám až od okamžiku, kdy jsem začal zpívat, tedy od roku 1967.
Proč došlo k vašemu přerodu z kytaristy na zpěváka?
Nejdřív jsme se zaměřili na instrumentálky, ale pak začaly kapely zpívat, takže nás, přestože jsme nehráli nejhůř, odsoudili diváci na soutěžích většinou na poslední místo. Tehdy jsme pochopili, že to bez zpěváka nepůjde. Pár se jich dostavilo k jakémusi konkursu, jenže byli takoví zoufalci, že jsem to radši zkusil sám, a už mi to zůstalo.
Tehdy u nás neuměl skoro nikdo anglicky, zpíval jste jako ostatní „svahilštinou“?
V mém případě to nebyla úplná „svahilština“, ale že bychom pořádně uměli anglicky, to taky ne. Náš basista Láďa Eliáš se anglicky učil ve škole a psal nám i první anglické texty. Převzaté písničky jsme pracně stahovali z magnetofonu. A nejen my. V té době studovala v Praze bohemistiku moje vzdálená příbuzná, rodilá Angličanka, a také ona měla se stahováním textů černých bluesmanů problémy. Hodně jsme s tím zápolili.
Desky vám vozil tatínek, jenž pracoval v mezinárodní redakci Československého rozhlasu. Nešlo o mezinárodní redakci, o které je film Vlny, ale o oddělení mezinárodních styků, což byl servisní orgán a ten ho vyslal občas i na Západ, odkud mi vozil desky.
Zaujal vás už tehdy Ray Charles?
Když mi pustil můj starší spolužák, muzikant Petr Fleischer, Charlesovu píseň Hit the Road Jack, tak mě úplně položila.
Píseň jste pak zpíval na 1. beatovém festivalu a získal jste titul Nejlepší zpěvák. Měl jste i podobnou barvu hlasu jako Charles a mně přišlo, že tak zpíváte přirozeně.
Upřímně řečeno, úplně přirozené to nebylo. Když si poslechnu svou první nahrávku, třeba z toho festivalu, tak jsem strašně tlačil na pilu. To mladý lidi dělají. Charlesovu podstatu zpěvu jsem objevil až později, když jsem ho slyšel a viděl zpívat živě a zjistil, že kde já řvu a škrtím se, on zpívá půl metru od mikrofonu jen na půl plynu. Nedávno hovořil v nějakém dokumentu Eric Clapton o tom, jak se dostal ke zpívání. Přiznal, že zjistil, že všichni lidi, který obdivoval, už jsou chlapi v letech a že mladej kluk blues zpívat nemůže. Na to jsem postupně přicházel taky.
Nicméně vaše první album bylo v angličtině. Druhé, Město ER, vám otextoval Josef Kainar. To byl nápad vašeho producenta Hynka Žalčíka?
My jsme měli na desku připravené vlastní věci s anglickými texty Ládi Eliáše, jenže když mělo dojít na natáčení, anglicky už se zpívat nedalo. Tak jsme si řekli, že musíme zadat české texty někomu, kdo je napíše o něčem, aby to nebylo popíkový. V té době jsem velice pohrdal česky zpívanými písněmi kolegů, jako byl Petr Novák nebo Olympic, kteří měli podle mě písničky hlavně pro holky, zatímco jediná správná hudba, rhythm and blues, se přece musí zpívat anglicky! V tom jsem byl dost arogantní.
Takže jste zavolali Josefu Kainarovi?
Při uvažování o textařích nás napadla jména Suchý, Kopta, Kainar a Žalčík hned prohlásil, že se s posledně jmenovaným jeho rodina zná, protože byli, stejně jako on, z Přerova. Když jsme pak za ním přijeli do sídla spisovatelů na Dobříš a Hynek se ho ptal, jestli se na něj pamatuje, bylo jasný, že Kainar moc neví, o koho jde. Ale byla to jednoznačně Hynkova zásluha, že nás přijal.
Jak návštěva na Dobříši probíhala?
Pouštěli jsme mu naše skladby – jejich fragmenty jsem nahrál doma u piana – a řekli mu, že bychom byli rádi, kdyby nám je otextoval. Nejdřív se mu nechtělo, vymlouval se na to, že už dávno nepíše, tak jsme mu pouštěli kapely, který jsme poslouchali, jako bylo Colosseum a Brian Auger and the Trinity, které byly ovlivněné i jazzem, protože jsme věděli, že Kainar býval jazzový kytarista. A tady se nakonec chytil.
Zatímco jste mu dolévali portské, jež jste přinesli…
Už ani nevím, kde jsme ho sehnali a jestli to nebylo jen takový „čůčo“ (smích). On nesměl pít, protože měl problémy se srdcem, a to mu bylo teprve jedenapadesát. Pro nás to byl ale pan Kainar, protože byl ve věku mých rodičů. Mně bylo tenkrát čtyřiadvacet. Nakonec souhlasil s tím, že to udělá.
A spojení fragmentů do jednoho celku byl jeho nápad?
Ano. On vlastně vytvořil Město ER.
Proč jste přenechali orchestraci Petru Hannigovi?
Protože jsme si řekli, že když jsme ti umělci, mělo by to mít velkoorchestrální aranžmá, které jsme ale neuměli vytvořit. Tak jsme přes naše dechaře, tehdejší studenty konzervatoře, sehnali Hanniga, který byl na to kvalifikovaným a myslím, že tomu opravdu pomohl. Podle mě je to nejlepší, co kdy v životě udělal.
Použil jste směrem k sobě výraz arogantní. Jaký jste byl, když jste se začal stávat známým?
Asi jsem trochu machroval, to už si nepamatuju, ačkoli já jsem nikdy nechtěl být slavný zpěvák. Chtěl jsem dělat svoji muziku. Že se k tomu přimotalo zpívání a zjistilo se, že mi jde, mě samozřejmě těšilo, ale sláva pro mě nebyla klíčová, i když bych lhal, že mi nebyla příjemná.
Jak ta sláva vypadala?
Třeba se nám stalo, že jsme přijeli do Brna a tam na nás čekal plný Stadion. V tu chvíli měl člověk pocit, že to jde samo. Teprve když přišly pády a zjistil jsem, že návraty jsou desetkrát těžší než start a že hraje často roli i náhoda a trvá to daleko déle, tak si toho, když se to povede, mnohem víc považujete. Je to obrovská životní zkušenost.
Dával jste při volbě muzikantů přednost jejich hráčské, nebo spíš lidské kvalitě?
Ve chvíli, kdy jsem se stal profesionálem, kamarádšofty skončily. Naštěstí jsem nikdy neměl v kapele nikoho, s nímž bych měl špatné vztahy. Leckdo byl komplikovanej nebo naše vztahy byly trochu komplikovaný, ale vždycky jsem vážil plusy a minusy a – ťukám na dřevo – pokaždé jsem se rozhodl správně. Třeba s Láďou Kantorem nebylo snadný vyjít a kapela s ním měla často problémy. On byl takový „ředitel zeměkoule“, ale jeho přítomnost byla pro nás ohromně cenná.
Zažil jste dva comebacky, to je dost neobvyklé.
První byl v roce 1984 a počítám ho od alba Kolej Yesterday a druhý následoval po mém politickém angažmá v roce 2006.
Zásadní podíl na vašem prvním comebacku měl zmíněný Ladislav Kantor. Vymyslel i to, že na Kolej Yesterday bude navazovat druhá a třetí deska (Nic ve zlým, nic v dobrým a Snad nám naše děti…)?
Láďa byl náš „ideolog“. U něj nešlo jen o nápad natočit postupně tři desky, ale taky mi poradil, že si nemám psát veškerou muziku sám a měl bych mít kolem sebe autorský tým.
Takže byl váš producent?
Ano. To slovo se ovšem nesmělo objevit na obalu. Místo toho se psalo „spolupráce na realizaci“. Producentem byl Panton. Láďova producentská role byla úplně jiná, než je dneska. Producent byl i Hynek Žalčík. Jejich angažmá spočívalo taky v tom, že uměli desku v Supraphonu nebo v Pantonu protlačit.
Jaký byl váš druhý comeback?
Nechtěl jsem se naplno vracet. Strašně jsem se toho bál.
Takže ho způsobila deska Poprvé naposledy?
Inicioval ji básník Pavel Šrut, který prohlásil: „Natočíš novou desku a já ji celou napíšu.“ Tenkrát mně ale firma Sony, která ji vydávala, řekla, že jo, ale musím začít znova hrát. Tak jsme s promotérem Davidem Gaydečkou vymysleli model, který od té doby praktikujeme: uspořádat regionální křty nových desek. Vytipujeme pět šest koncertů ve větších městech a tam ji vždy s nějakým místním kmotrem znovu pokřtíme. Když jsme se tenkrát dostali do Prahy, kde jsem dělal od roku 2000 každoročně vánoční koncert v Arše, navrhl Gaydečka: „Co kdybychom ho v roce 2006 neudělali v Arše, ale v Lucerně.“ Přišlo mi to riskantní, ale když jsem pak viděl z jeviště stát dole dva tisíce osm set lidí, uvědomil jsem si, že už je to tak rozjetý, že bych se měl vrátit. A od té doby to jede devatenáct let.
Letos se představíte v Praze na festivalu Metronome Prague 2025, kde bude hlavní hvězdou Alanis Morissettová. Ocitl jste se někdy s takovou hvězdou na jednom pódiu?
Na jevišti určitě ne. I proto, že neuznávám předkapely. Dostal jsem několik nabídek, třeba vystoupit s Alem Kooperem, ale lidi přece přijdou na někoho jiného… Možná bych souhlasil, kdybych byl mladej a měl ambici dostat se do světa, ale tu už dávno nemám.
Neudělal byste výjimku ani u Raye Charlese?
Před ním bych se skoro styděl vystoupit. Obávám se, že jsou ty moje vzory tak dobrý, že bych jim to kazil. Hrál jsem například s Johnem Primerem, posledním kytaristou Muddyho Waterse. Pozvali nás s Lubošem Andrštem a Honzou Hrubým jako první Neameričany na Chicago Blues Festival, který je nejstarší na světě. Tři roky poté uvedli Primera do Bluesové síně slávy. To je ale jiná úroveň popularity, než jakou má Alanis Morissettová nebo můj současný idol, Eric Clapton.
První vámi česky zpívaná píseň byl Svět naruby od V+W.
To bylo někdy v roce 1969 a byla to reakce na okupaci a na to, jak se to tady měnilo. Natočili jsme ji v rozhlase, nikdy nevyšla a nahrávku později smazali. Já jsem se k ní dostal před lety, když mi ji poslal jeden fanoušek, který si ji tehdy nahrál z rádia, protože ji nasadil Jirka Černý do hitparády Dvanáct na houpačce těsně před tím, než Houpačku zakázali. Jiná nahrávka neexistovala. Když jsme dělali minulou desku Mohlo by to být nebe, přišel hudební kritik Josef „Zub“ Vlček s nápadem nazpívat ji znovu. Luboš Andršt ji senzačně zaranžoval, jenže už ji nestačil nahrát, protože nečekaně odešel. A teprve tehdy jsem tu píseň zpíval tak, jak jsem ji měl nazpívat před lety, jenže můj tehdejší patetický projev byl adekvátní době a mému věku.
Na svém posledním albu Ostraka máte i song Suchého a Šlitra Na shledanou.
Tím jsem se vlastně k Jiřímu Suchému, u něhož jsem účinkoval v Kytici, pomyslně vrátil. Píseň se objevila ve filmu Zločin v šantánu (1968) a vzhledem k tomu, že jsem ji upravil, sehnal jsem si souhlas i od paní Dominiky Křesťanové, dcery a dědičky po Jiřím Šlitrovi.
Ostraka byl „střepinový soud“ ve starém Řecku, kdy mohla společnost vyloučit na deset let člověka, který pro ni začal být nebezpečný…
Aby neuchvátil moc. Byla to ochrana před tyranií, ačkoli někdy při tom docházelo i k nespravedlnostem.
Jak se díváte na to, když se dnes vzájemně ostrakizují různé skupiny lidí?
Nejsem tu od toho, abych svými slovy sděloval a vysvětloval svoje pocity, tak se k tomu vyjadřuju textem Michala Bulíře, který ke mně doputoval. Moje role spočívala v tom, písničku nazpívat.
Jak jste po odchodu z politiky vy sám sebe vnímal jako muzikanta?
Hudba pro mě byla tenkrát už jen koníček, byť na profesionální úrovni. Těšilo mě, když jsme zahráli Kolej Yesterday a lidi volali „výborně“, ale že bych se vracel s něčím novým, jsem se bál, protože jsem sedmnáct let nevydal žádnou desku a netušil jsem, jestli to bude ještě někoho zajímat. Tím spíš, že už mi bylo šedesát.
Čím byste se živil, kdyby vám druhý comeback nevyšel?
Jelikož jsem tenkrát dělal televizní talk show, tak možná moderováním.
V pěti stech dílech Krásných ztrát jste uvedl tisíc hostů. Nechybí vám to?
Někdy mě to napadne, když narazím na člověka, se kterým bych si rád povídal před kamerou, ale zbytek energie, kterou ještě mám, raději věnuju muzice, abych na jevišti obstál a na těch svých bolavých nohou se udržel. Takže tuhle ambici nemám.
Musel jste někdy vynaložit úsilí, abyste někoho do baru jménem Krásný ztráty dostal?
Většinou jsme to dělali s Honzou Lacinou, ale že bychom museli někoho přemlouvat, si nevzpomínám. Ani jsme se nemuseli moc dohadovat s dramaturgií. V tom jsme měli svobodu. Ze začátku jsme lidi obvolávali sami, později už jsme na to měli kolegyni.
Který váš „úlovek“ považujete za nejcennější?
Pokud jde o věhlas, tak to byla samozřejmě dvojice Havel–Albrightová, ale měli jsme i díly, kde nebyly tak slavné osobnosti, a výsledek byl dokonce lepší. Nebo jsme dali dohromady lidi, kteří spolu nemluvili. To se nám podařilo dvakrát. Poprvé s bratry Etzlerovými, kteří spolu nekomunikovali snad pět let, a podruhé s Arnoštem Lustigem a Janem Wienerem – emigranty, kteří měli rozdílnou minulost a neměli se moc rádi. Nám se je podařilo přemluvit a nakonec to klaplo. Vzpomínám i na herečku a spisovatelku Ivanku Devátou a jejího syna Marka Hlavicu, výborného bluesového zpěváka a odborníka na marketing a komunikaci. Když ten díl skončil, tak mi paní Devátá říkala: „Moc vám děkuju, protože jsem se tady za tím barem dozvěděla o svém synovi informace, o kterých jsem neměla ponětí.“ Na to vzpomínám rád.
Co považujete vy za své krásné ztráty?
Na to neumím odpovědět, protože smysl toho názvu je v tom, že všechno, co člověk ztratí, s sebou nese i nějaký prospěch. Čili moje velmi neúspěšné účinkování v pop-music v sedmdesátých letech s sebou přineslo vedle toho, že mi to nešlo a nedokázal jsem se prosadit, určité zkušenosti, díky kterým jsem později, když se mi podařil v osmdesátých letech comeback, věděl, co nesmím udělat. Tohle je možná moje krásná ztráta.
Jste spíš pilný, nebo líný?
Na domácí práce jsem líný, ale jinak mám možná v zadku vrtuli, která mě žene k tomu, pořád něco vymýšlet.
Ale desek vám od toho roku 1969 vyšlo jen deset. To není moc.
Ke každé potřebuju nějaký vnější impuls. Nejsem člověk, který by si sedl s tím, že bude skládat. Například jsem si v roce 2011 pořídil nahrávací počítačový program. Koupil jsem si klávesy, které k aranžování potřebuju, elektrickou kytaru jsem neměl od roku 1969 v ruce, tak mi vybral Andršt Telecastera, a začal jsem si natáčet věci jen tak pro sebe. A najednou jsem si uvědomil, že jsem schopen si vyrobit demosnímek, který hraje jako hotová píseň. Díky tomuhle impulsu vznikla deska Sto roků na cestě.
Existuje nějaká meta, které byste chtěl dosáhnout?
Vždycky říkám, že z Hollywoodu už asi nezavolají (smích). Dokonce nemám ani ambici jako Petr Ostrouchov nebo Monkey Business přizvat k natáčení zahraniční, někdy opravdu známé hráče. My nahráváme vlastními silami a muzikanty, kteří nám chybějí, jako perkusista, dechaři a sboristky, tady vždycky najdeme. A dobrý. Je fakt, že v osmašedesátým a v devětašedesátým roce jsme měli ambice prosadit se i jinde než tady, ale to už je pryč.
Měl jste někdy pocit studu?
Ten mám občas i teď. Předminulý víkend mi věnovali na Radiu Beat dva dny. Jednak zahráli s mými komentáři celou desku Ostraka a pak pustili všechno, co vyhrabali, včetně popíku, a na to zrovna pyšnej nejsem. Já jsem trošku tušil už tenkrát, že to není ono, ale pochopit, že jsem v životě udělal chybnej krok, mi trvalo iks let.
Co byste chtěl ještě zažít?
Ve věku, ve kterém jsem, je logický, že i jako starý auto potřebuju občas do servisu a některý věci už se vyměnit nedají. Prostě mně jde o to, že až to jednou už nebude k poslouchání, abych na to přišel sám a nemusel mi to přijít říct někdo jiný.
Myslíte, že jste natolik sebekritický, abyste to poznal?
Doufám, ale čím víc se to blíží, tím se tomu víc a víc bráním a říkám si, že tu muziku dělám především pro sebe, a při životě mě drží určitě i to, když mi někdo tleská a křičí „bravo!“. Ale jestli budu natolik frajer a včas poznám, že bych se na to měl vykašlat, to fakt nevím.
Michal Prokop
Narodil se 13. 8. 1946 v Praze. V roce 1968 vystudoval VŠE (bez titulu Ing.) a v roce 1992 kulturologii na FF UK. V 60. letech založil kapelu Framus Five, s níž se stal na 1. beatovém festivalu v roce 1967 nejlepším zpěvákem. Poslední koncert s ní měl v roce 1970, pak účinkoval v Semaforu ve hře Kytice a se skupinou Hany Zagorové. První comeback počítá od alba Kolej Yesterday v roce 1984. Po roce 1989 vstoupil do politiky, byl poslancem parlamentu (předsedou Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu) a náměstkem ministra kultury. V letech 1998 až 2001 ředitelem projektu Praha – Evropské město kultury roku 2000. V České televizi moderoval talk show Krásný ztráty. V roce 2006 se k hudbě vrátil. Celkem natočil deset studiových alb, byl uveden do Síně slávy ankety Anděl i do Beatové síně slávy, stal se Osobností roku Radia Beat, získal několik Platinových a Zlatých desek a francouzský Řád umění a literatury.
