Santorini: Ve Středozemním moři se možná probouzí vulkán, který dal vzniknout mýtu o bájné Atlantidě
Vulkanický ostrov Théra (v současnosti nazývaný spíše Santorin nebo Santorini) v Egejském moři je jedním z nejkrásnějších míst ve Středomoří – ale mnozí z těch, kdo ho viděli, jsou nejspíš rádi, že tam teď nejsou. Země se tam začala třást s četností hodnou lepších věcí, obyvatelé prchají a existují obavy, že jde o předzvěst sopečné erupce. Nebyla by první: ta, k níž došlo před několika tisíciletími, se dokonce stala tím vůbec nejhorším, co vulkány naší civilizaci provedly.
„Otřesy země v oblasti ostrova Santorin stále sílí a mají podobu zemětřesných rojů,“ uvedl 3. února specializovaný web Volcano discovery. „Jejich epicentrum leží 8 kilometrů od severovýchodního pobřeží ostrova, kde bylo za posledních 48 hodin zaznamenáno více než 2000 otřesů. Nejpravděpodobnější příčinou je vniknutí nového magmatu do magmatického krbu pod podmořským vulkánem Kolumbos.“
Už následujícího dne přinesly agentury zprávu, že k otřesům dochází každých 5 minut, a snímky ukazující oblaka prachu nad sesuvy skal valících se ze strmých svahů. Nejen na Théře, ale i na blízkých ostrovech Amorgos, Anafi a Ios byly uzavřeny školy.
Podle médií už Théru opustila více než třetina ze 16 tisíc obyvatel ostrova, zatímco další se tlačí ve frontách na letenky a lodní lístky. Někteří lidé spí raději na otevřených prostranstvích a úřady požádaly majitele hotelů, aby vypustili bazény.
Údajná vyjádření řeckých vulkanologů v médiích jsou zatím poněkud matoucí. Například Gerassimos Papadopulos z Institutu geodynamiky v Athénách měl říct, že jde o tektonické otřesy, nikoliv o vulkanické. Přitom právě zemětřesné roje, které teď trápí malebný ostrov, jsou typickým projevem sopky připravující se k explozi. Jedná se o poměrně slabé otřesy, jejichž intenzita postupně stoupá. Tak tomu bylo i u vulkanického systému islandského poloostrova Reykjanes před erupcí, která začala v roce 2001 a s přestávkami trvá dodnes.
Na Théře začalo chvění země koncem ledna otřesy s magnitudo něco přes 2 a nyní dosahují nanejvýš 4,9. To ohrožuje snad jen špatně postavené budovy, ale většinou se projevuje pouze puklinami ve zdech, chvěním nádobí, nepříjemnými pocity lidí a zvukovými efekty. Například nejsilnější zemětřesení v Čechách na Chebsku z prosince 1985 mělo magnitudo 4,6 – a nikomu se nic nestalo.
Přesto nejde příznaky rostoucí aktivity podzemí na Théře podceňovat. Ostrov je totiž v mnoha ohledech specifický; mimo jiné má na svědomí nejničivější erupci, která kdy postihla lidskou civilizaci. Někteří archeologové se domnívají, že nepřímo může i za zničení minojské civilizace, a nechybí ani názory, že stála u zrodu mýtu o Atlantidě.
Ohnivý náhrdelník
Když na Théru přilétáte letadlem, nejspíš si všimnete, že ostrov se od ostatních nápadně liší. Ve skutečnosti jde o souostroví tvořící jakýsi prstenec obkružující lagunu o průměru 13 kilometrů, zatopenou mořem. Uprostřed ní vyčnívají z vody dva malé ostrůvky.
Už samotný tvar naznačuje, že tu došlo k vulkanickým katastrofám, které mají na naší planetě obdoby jen málokde. Prstenec tří ostrovů (Théra, Aspronisi a Therasia) jsou ve skutečnosti zbytky sopky, která se po obrovské erupci propadla do hlubin a vytvořila takzvanou kalderu. Dva ostrůvky uprostřed nesoucí jména Palea a Nea Kameni pak jsou mladé vulkány, které později vyrostly z jejího dna. Kdybychom tu mohli nahlédnout pod mořské dno, viděli bychom věci naznačující, že v této oblasti se může stát cokoliv – a nic z toho nebude hezké. Africká kra zemské kůry se tady tlačí pod kru evropskou (dochází k tzv. subdukci), což může být zdrojem ničivých zemětřesení. Ale nejen to. Horniny, které jsou tímto pohybem zavlečeny do velkých hloubek, se taví, snaží se vyrazit na povrch a vytváří oblouk vulkanických ostrovů. Ten začíná poblíž Athén, táhne se přes Peloponés a Egejské moře až po Kos u tureckého pobřeží.
Jedním z ostrovů navlečených na tomto ohnivém náhrdelníku je právě Théra. Na jejím místě kdysi dávno z moře vyčníval jen malý vápencový ostrůvek, který dnes tvoří nejvyšší horu Théry jménem Profitis Ilias. Před jedním až dvěma milióny let se v jeho těsném sousedství z moře vynořila sopka, která se s ním po dalších erupcích spojila. Nakonec dosáhla značné výšky, ale při obrovské erupci před přibližně 30 000 lety vyvrhla tolik materiálu, že sama sobě podrazila nohy: její podzemní vulkanický krb se vyprázdnil, neunesl horu nad sebou a ta se do něj zřítila.
Kaldera, která vznikla po erupci před 30 000 lety, byla také zaplavená vodou, ale od té dnešní se lišila. Jezero s mořem spojoval nejspíš jen jeden kanál, který byl patrně poměrně úzký. Nacházel se v místech dnešního průlivu mezi hlavním ostrovem a ostrůvkem Aspronisi. Uprostřed okrouhlé laguny se pak vynořila nová sopka. Podobně je tomu i dnes – jenže tehdy nakonec dosáhla mnohem větších rozměrů, než mají současné ostrůvky Palea a Nea Kameni uprostřed kaldery.
Vnější prstenec skal asi byl podobný dnešní Théře, ale jinak to vypadalo uvnitř. Nebyla tu rozlehlá laguna jako dnes, ale jen poměrně úzké mezikruží vody spojené s mořem těsnou úžinou. Centrum ostrova pak tvořil jediný impozantní vulkán tyčící se z kaldery. Geologové mu říkají „pre-Kameni island“, tedy ostrov, který předcházel dnešní vulkány Palea a Nea Kameni.
Vzor pro Atlantidu?
Když se tu později objevili lidé, nemohli si nevšimnout, že zaplavená kaldera s jediným vjezdem tvoří ideální přístav. Sopka v jejím středu zřejmě dlouho spala a zrození vulkanologie teprve leželo ve vzdálené budoucnosti, nebezpečí tedy nebylo na první pohled patrné. A tak tu kolonisté z minojské civilizace kvetoucí na Krétě přibližně mezi lety 2700 až 1450 před naším letopočtem vybudovali prosperující obchodní přístav.
Má se za to, že město mělo asi 20 až 30 tisíc obyvatel, což bylo na tehdejší poměry hodně. Leželo blízko vjezdu do průlivu vedoucího do vnitřní laguny a tvořilo jej množství kamenných domů, často až třípatrových. Jejich výbava se moc nelišila od vybavení domácností, jaké byly k vidění na egejských ostrovech ještě před několika málo desetiletími. Podobně jako v minojském paláci Knossos na Krétě i tady existovala jakási obdoba splachovacích WC. Domy byly vybavené keramickými instalacemi vody, město nejspíš využívalo i termální prameny. Archeologové našli několik tisíc váz krétského typu, někdy popsaných znaky krétského lineárního písma A.
Nejúžasnějším nálezem byla fresková výzdoba, která nejen že ukazuje život civilizace zaniklé před tisíciletími, ale ani za tu dobu nestačila zestárnout. Nádherné fresky byly sňaty ze stěn, zrestaurovány a přeneseny do Athénského národního archeologického muzea. Pozůstatky samotného města si mohou turisté na Théře prohlédnout v rozlehlém zastřešeném areálu nedaleko městečka Akrotiri. Dnes odkryté budovy ale představují jen malou část dávné kvetoucí metropole. Co všechno se dosud ukrývá pod lávou a struskou v okolí, dosud nikdo neví, navíc se část města při osudném výbuchu zřítila do sopečné kaldery.
Nejen mimořádná vyspělost města pohřbeného pod vulkanickým popelem, ale také přístav ve tvaru prstence s jediným vstupem a způsob zániku nápadně připomínají osud legendární Atlantidy, jak ji popisuje Platón v dialozích Timaios a Kritias. Někteří vědci se proto domnívají, že mýtus se zrodil právě tady.
Osudný den a noc
Erupce Théry někdy v polovině druhého tisíciletí před počátkem letopočtu ničivou energií překonala všechny sopečné výbuchy za celou dobu trvání lidské civilizace. A nejen to: byla silnější i než pokusné termonukleární exploze. Zatímco největší vodíková puma všech dob, sovětská Bomba Car, měla ekvivalent 58 megatun TNT a proslulá, extrémně silná exploze sopky Krakatoa roku 1883 byla srovnatelná s výbuchem 100 megatun TNT, pak u výbuchu Théry se tato hodnota odhaduje na 2,4 až 10 gigatun, tedy o celé tři řády vyšší.
Problémy do té doby kvetoucího minojského obchodního přístavu zřejmě začaly někdy okolo roku 1600 let před naším letopočtem, kdy sopka po dlouhém klidu ožila. První příznaky vypadaly celkem neškodně: výrony popela po sobě dodnes zanechaly vrstvu žlutého prachu silnou několik centimetrů. Pak se ale situace začala zhoršovat. Ostrov pustošila častá zemětřesení, výrony jedovatých plynů a žhavého popela, až přišly ony Platónovy „jeden osudný den a jedna osudná noc“, kdy gigantická sopečná erupce rozprášila do atmosféry sopečný kužel centrálního vulkánu, zatímco jeho zbytek se propadl do vyprázdněného magmatického krbu. Závěrečná erupce měla několik fází, které nešlo přežít, přesto se ve městě – na rozdíl od Pompejí – nenašly lidské ostatky. Zdá se, že obyvatelé si správně vysvětlili předešlá varování vulkánu a stačili svůj ostrov opustit. Jejich další osud je ale neznámý; mnozí se domnívají, že lodě uprchlíků na moři zastihly a zničily obrovské vlny tsunami šířící se z běsnící Théry.
Názory, kdy přesně se tak stalo, se různí. Radiokarbonové datování odkazuje do období 1645 až 1600 př. n. l., analýza letokruhů stromů přibližně na rok 1628 př. n. l., ale archeologické nálezy svědčí spíš pro léta kolem 1500 př. n. l. Katastrofa nepostihla jen obyvatele Théry. Popel z erupce se našel na dně tureckých jezer, v nilské deltě a na mnoha dalších vzdálených místech. Z nebe tehdy neustále padal žhavý prach nebo liják smíšený s bahnem. Další roky byly bez léta, počasí zešílelo, půda nerodila, hospodářská zvířata pošla. Brzy přišel hlad a nemoci. Je možné, že právě to podrazilo nohy minojské civilizaci i dalším kulturám východního Středomoří. A že „deset egyptských ran“, které popisuje Bible, ve skutečnosti způsobila Théra.
Hrozba svatého Kolumby
Théra od té doby soptila ještě několikrát, což vedlo ke vzniku již zmíněných ostrůvků Palea Kameni a Nea Kameni uprostřed kaldery. Dnes si tam můžete zajet na výletní lodi, vykoupat se v horké vodě termálních pramenů a prohlédnout kouřící fumaroly v hlavním kráteru. Oba ostrůvky průběžně monitorují přístroje vulkanologů, takže určitě nehrozí, že by vyvolaly katastrofu podobnou té, která pohřbila minojské město. Nebezpečí je jinde.
První si asi vnímavější turista rychle uvědomí: hlavní město Théra i některá další města ostrova leží na horní hraně kaldery, jejíž útesy jsou vysoké přes 300 metrů. Při velkých otřesech by tedy mohla část budov sklouznout do moře. I současné zemětřesné roje nevelké síly už menší laviny kamení spustily.
Další nebezpečí je skryté: jen 8 kilometrů severovýchodně od Théry leží podmořský vulkán Kolumba. Lidé si jeho existenci poprvé uvědomili zřejmě až v letech 1649 až 1650, kdy v těchto místech z moře stoupaly plameny a dým. Na krátký čas se tu vynořil malý ostrov, který z hladiny smetla až velká erupce do té doby neviditelného vulkánu. Jedovaté plyny z této erupce zabily na Théře více než 70 lidí a přibližně tisíc hospodářských zvířat.
Nakonec se nově vzniklý ostrov propadl do svého magmatického krbu. To zvedlo vlnu tsunami, která ničila přístavy a budovy na pobřeží egejských ostrovů ještě ve vzdálenosti 150 kilometrů. Není moc jasné, čím si svatý Kolumba, křesťanský misionář z 6. století našeho letopočtu, vysloužil pojmenování nebezpečné sopky po sobě.
Víc o podmořském vulkánu prozradil moderní výzkum. Jeho nejvyšší bod leží pouhých 18 metrů pod hladinou, základna se nachází na mořském dně o 300 metrů hlouběji. Podobně jako Théra se může pochlubit kalderou. Při průměru 3 kilometrů je hluboká 500 metrů, zasahuje tedy pod úroveň okolního mořského dna.
Právě tady mají epicentrum současné zemětřesné roje, Kolumba je proto momentálně největším zdrojem obav. Mohl by vyvolat vlny tsunami, které by Théru zasáhly ze severovýchodu, kde se nízké břehy zvolna noří do Egejského moře. Je tu i letiště, které pro většinu turistů představuje vstupní bránu na ostrov a pro ostrovany možnost úniku.
Vulkanologové sice tvrdí, že „všechny možnosti jsou zatím otevřené“, ale pravděpodobnost, že by podmořská erupce měla stejnou sílu jako v 17. století, není moc velká. Dokonce se nedá vyloučit, že zemětřesné roje ustanou bez větších následků. Ale podceňovat nebezpečí vln tsunami a zemětřesení by se nemuselo vyplatit, takže místní úřady dělají dobře, když počítají i s nepříznivými scénáři.
