Jan Kysela: Ve volební podvod nevěřím, byly by na něj potřeba desetitisíce lidí

V průzkumu agentury STEM pro ministerstvo vnitra většina dotazovaných uvedla, že se obávají podvodu ve volbách. Je ta­ková obava namístě?

Myslím, že není. Je na jednu stranu smutné, že ji vyjadřuje takový podíl občanů, na stranu druhou právě vysoký podíl nám pomůže dobrat se toho, proč se tolik lidí něčeho takového obává. Dá se předpokládat, že to jsou sympatizanti stran a politiků, kteří určitý typ silných argumentů proti korespondenční volbě či proti vládě a systému začali používat jako běžnou výbavu politického soupeření.

Co tím myslíte?

Když lidé nabudou dojmu, že není úplně podstatné, jestli platíte vyšší, nebo nižší daně, jestli máte takový, nebo onaký věk odchodu do důchodu, ale nabudou dojmu, že jde o všechno, že se tady střetává černá s bílou, dobro se zlem, tak potom se tenhle osudový důraz promítá i do postojů k systému, které se jinak dají dost obtížně obhájit. Systém vládnutí už není neutrálním rámcem politické soutěže, ale stává se baštou jedněch proti druhým. Tím se dostáváme do momentu, kdy je politika vedena těžkými slovy v podobě jakýchsi kyjů. Pak v ní nejde ani tak o to, že se pokoušíte někoho o něčem přesvědčit a dojít k nějakému kompromisu, ale pokoušíte se názorového oponenta utlouci, protože je pro vás spíš nepřítel než oponent. Obávám se, že pak přicházejí důsledky, které vidíme ve Spojených státech, a pro určitou část politiků je to asi něco kýženého i u nás.

To, co popisujete, zní jako polarizace, kterou vidíme v mnoha zemích. Jak velký vliv má u nás specificky to, že mnoho politiků zpochybňuje legitimitu korespondenční volby?

Ano, u nás jde hodně o korespondenční volbu, ale nezapomínejte na populární řeči o nové totalitě. Korespondenční hlasování bylo dlouho vnímáno spíš jako technická otázka. Objevoval se ale i ideový rozměr – zda by měli mít právo volit i ti občané, kteří dlouhodobě nežijí v Česku a výkony veřejné moci na ně přímo nedopadají. Tedy jestli platí zásada, že když si někoho volím, měl by mě také ovlivňovat, čímž za svou volbu zaplatím v dobrém i ve zlém. Tuhle debatu jsme ale de facto vyřešili už tím, že jsme umožnili volit v zahraničí, byť zatím jen na zastupitelských úřadech. Korespondenční volba je z tohoto pohledu spíš technikálie – nejde o to, kdo má volit, ale jak. Ministerstvo vnitra odhaduje až 400 000 potenciálních voličů, ale k volbám přichází jen zlomek, deset až patnáct tisíc. Z kontaktů s krajanskými komunitami vyplývá, že zájem volit by byl, jen lidé narážejí na praktické překážky: cestování, registrace, časová náročnost. Představte si, že byste v Praze měl v městské části jen jednu volební místnost a musel stát ve frontě třeba šestnáct hodin. To by také řadu lidí odradilo. Korespondenční volba se snaží podobné bariéry odstranit.

Proč se z ní tedy stalo tak politické téma?

Protože se ukazuje, že voliči v zahraničí se – alespoň na základě vzorku, který zatím máme – profilují výrazně jinak než voliči na území České republiky. A když si představíte, že byste do takového volebního osudí v uvozovkách nalil dalších sto či sto padesát tisíc hlasů, a to orientovaných ve prospěch určité části spektra, najednou už nejde jen o to, kdo může volit a jak, ale co to udělá s výsledkem. A v tu chvíli se z víceméně věcné debaty stává debata vyhraněně politická. Protože jedni návrh principiálně podporují, ovšem také v očekávání, že jim přinese zisk. A druzí mu stejně principiálně odporují, do značné míry proto, že zisk nečekají. A když se to pak dostane do úst lidem, kteří ztrácejí zábrany, co se ještě má a smí říkat o veřejné moci, státě, demokratickém právním řádu, přinese to následky. Nejde už jen o běžnou polarizaci ve stylu „Kdo je lepší – Losna, nebo Mažňák?“, ale tak říkajíc o úder na solar. Pro demokracii je kruciální důvěra v to, že vláda vládne jménem a v zájmu občanů. Začneme-li bez důkazů tvrdit, že svůj mandát zfalšovala, respektive se na to nepochybně chystá, otrávíme celou veřejnou sféru.

V průzkumu zazněla ještě jedna silná věta: „Zavedení korespondenční volby povede k mnoha podvodům.“ S tím souhlasí většina dotazovaných. Neobáváte se, co to může znamenat pro společenský smír, průběh voleb a předání moci?

Pro akceptaci střídání u moci používám příměr z muzikálu Moulin Rouge. Hlavní postava, kterou hraje Nicole Kidmanová, umírá – a přesto má show pokračovat. Je tam silné pěvecké číslo, Jim Broadbent zpívá The Show Must Go On, a to je ten klíč: osoby a obsazení se mění, ale systém – v našem případě demokratický právní stát – trvá. Protože ve skutečnosti nejde o to, jestli na scéně stojí Fiala, Babiš, nebo Pavel. Důležité je, že show pokračuje – i bez nich. Jenže pokud pro někoho není klíčová show, ale jen to, že on musí být na scéně pořád, tak se snaží celý ten čas zmrazit a říct: „Pokračujeme – ale jedině se mnou.“

Co se stane, když převáží tenhle přístup?

Pak už není problém ohrozit celý rámec. Stačí se podívat po světě – Putin, Trump a další, u kterých máte pocit, že show je podstatná jen tehdy, když ji vedou oni. A pokud vám je jedno, co bude s českou demokracií, s institucemi – protože jde jen o vás –, pak říkáte a děláte věci, kterým