Hej, Češi, proč se víc neusmíváte?! Šéfredaktor Reflexu veze pomoc na Ukrajinu za zvuku sirén
Humanitární pomoc v hodnotě 22 miliónů korun, tři ukrajinská města, největší letecký útok od začátku invaze i zjištění, že se tahle země nikdy nevzdá. To jsou hrubé obrysy výpravy organizace Post Bellum a projektu Paměť národa, jejíž jsem byl součástí a při které jsem pomáhal předat humanitární pomoc statečným obráncům Ukrajiny ve Lvově, v Kyjevě i Oděse.
Společenskou místností hasičárny nedaleko Ostravy se ozývá křik. „Musíte si ten turniket pořádně utáhnout. Poznáte to tak, že vám zmodrá ruka a nenahmatáte puls. Zabít vás mohou dvě věci. Ztráta kyslíku nebo ztráta krve. Tohle pomáhá s tím druhým,“ říká instruktor skupince více než dvaceti lidí, kteří sedí v kroužku.
Jsem mezi nimi. Společně tvoříme posádku třinácti aut, jež v rámci humanitární mise zamíří na Ukrajinu, a právě absolvujeme zdravotnické školení pro případ, že bychom se dostali na místa, kam budou útočit drony či balistické rakety. I když nemíříme na frontu, ale dost daleko od ní, Rusové cílí na celé území Ukrajiny. Ušetřeno není žádné město ani vesnice. Sami to na vlastní kůži zjistíme, když během našeho pobytu zažije Ukrajina jeden z nejhorších leteckých útoků od začátku invaze v roce 2022.
To ale zatím netušíme, a tak se snažíme situaci společně odlehčovat vtipy. Je pozdě večer a máme za sebou poměrně dlouhou cestu z Prahy. Kolonu tvoří sanitky, transportéry a terénní auta. V nich zamíříme druhý den na více než 1500 kilometrů dlouhou cestu, abychom je předali obráncům Ukrajiny. Ve Lvově, v Kyjevě a Oděse.
Za humanitárním konvojem stojí organizace Post Bellum, která je známá svým projektem Paměť národa. Ten mapuje zločiny totalitních režimů dvacátého století. „Po zahájení plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 jsme ale nemohli mlčet ke zločinům století jedenadvacátého. Z historiků, herců, učitelů a novinářů se stali produkční, skladníci, technici a humanitární pracovníci, kteří už déle než tři roky pomáhají válkou zasažené zemi,“ říká na začátku výjezdu ředitel a zakladatel organizace Post Bellum Mikuláš Kroupa.
Tenhle konvoj je ale historický největší výpravou, jakou uspořádali. Spolu s ním tým složený z Martina Ocknechta, Šimona Plisky, Agáty Kalvachové, Pavly Jirošové a Mikoláše Bendy připravoval celou akci několik měsíců. V autech je jako řidiči, navigátoři, a hlavně ochotné a pracovité ruce doprovodili lidé ze sesterské organizace v Bratislavě, čeští krajané ze Švýcarska, zástupci z řad dárců, dobrovolníci specializující se na servis aut a novináři. Díky té poslední kolonce jsem se na cestu dostal já.
Necelé dva měsíce před odjezdem mě naverboval Martin Ocknecht. V hospodě. Zda s nimi prostě nechci jet. A pomoct. Já měl ale podmínku. Nesmím na té misi překážet. Nebudu válečným turistou, co se jede „podívat na válku“. A byl jsem velmi rychle ujištěn, že tomu tak nebude.
Post Bellum mi zaplatilo tři noci v hotelu a naftu do jednoho z terénních aut. To jsem v kooperaci s druhým řidičem odřídil z Prahy do Kyjeva. Celková hodnota pomoci, s níž tento konvoj na Ukrajinu zamířil, byla 22 miliónů korun. Kromě samotných aut se do ceny promítly i stovky turniketů – speciálních škrtidel, jež umějí rychle a efektivně zastavovat krvácení. Vyzkoušeli jsme si to před odjezdem na vlastních končetinách.
Martin Ocknecht mi potvrzuje, že jejich pomoc opravdu pomáhá: „Víme, že naše turnikety zachránily několik konkrétních lidí stejně jako auta, která tam už tři roky vozíme. Díky nim se zranění vojáci dokázali dostat z fronty do nemocnice.“ Dalšími věcmi byly elektrické centrály, plicní ventilátory a 3D tiskárny s mohutnou zásobou náplní, protože je Ukrajinci umějí využívat velmi kreativně v celé řadě odvětví. Primárně však ve zdravotnictví. Nejcennější byla ale samotná auta.
První zastávkou byl Lvov. Vyjíždět autem za hranice schengenského prostoru nebývá úplně nejpříjemnější záležitost a polsko-ukrajinská hranice v tom nebývá výjimkou. Rekord, jaký lidé z organizace Post Bellum mají, je zhruba 21 hodin čekání. Tady se ke slovu dostává tvrdá byrokracie. Ve vteřině zjistíte, že vám nápis „Humanitární pomoc“ ale otevírá všechny dveře. Ke každému autu je potřeba celá řada papírů, které dokládají jeho původ, proces nákupu i jeho převedení na konkrétní Ukrajince. Éra divoké pomoci je pryč a spolu s ní i představy některých lidí o tom, že se tu s dodanou pomocí kšeftuje či se náhodně rozdává z korby auta. Díky perfektní organizaci jde všechno hladce a průjezd celé kolony zvládáme do tří hodin.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
