Lídři volají Houston: „Inkubátor na kvalitní lidi“ na ČZU má ambice měnit české vysoké školství k lepšímu
Vilém s týmem WildBee pořádá celokomunitní bégéčko; bude to prý kreativní mayhem s lákavým prizepoolem, informace pošle na Teamsy. Jiná partička studentů z pódia vypráví zhruba stohlavému publiku o svých projektech: rozjíždí se cash-flow, validuje se, coworkuje a networkuje, shánějí se peníze na výrobu… Pozor, nejsme v Silicon Valley, ale v open office TAPU na hácéčku. Brzy pochopíte. A v tu chvíli možná zalitujete, že jste TIIMIAKATEMII neabsolvovali. Tady se generuje luxus; točí se tu claimy, energie mládí, peníze i čas.
Kampus České zemědělské univerzity je dávno něco úplně jiného než za mých studentských let. Tehdy bylo z Hvězdy, koleje Univerzity Karlovy, „na venkov“ do okrajové pražské městské části Suchdol asi tak daleko jako na Manhattan, dnes mě sem červený volkswagen studentky Tiimiakatemie Prague (TAP) Elen Kejdové doveze z centra za dvacet minut. Zastavíme na poloprázdném parkovišti před kolejemi (je zkouškové období) a vyrazíme na tour de campus. Především jsem zvědavá na parádní budovu šest let starého hi-tech pavilonu fakulty lesnické a dřevařské a na nízkoenergetický Pavilon environmentálních studií se zelenou fasádou, složenou z dvanácti tisíc rozličných rostlin. Kampus čili „univerzitní vesnička“ má něco do sebe: v každé z budov najdete vlastní restauraci a kavárnu, všechno je blizoučko… Kde zůstala ona opovrhovaná hnojárna, ČZU minulých dekád? Proběhneme univerzitní mikrozoo a skleníky, jen do libosadu nás nepustili; byl zavřený v souvislosti s opatřeními po střelbě na FF. „Ta nám omezila i vstupy do všech budov, často musíme vytahovat ISIC karty,“ říká Elen. Ale střílel přece student…
Inspirace z Finska
Měla bych zmínit, že agilní Elen, s níž jsem se seznámila v jejím rodném městě na festivale Colours of Ostrava, je v rámci komunitních rolí ambasadorkou Tiimiakatemie. Tu mi už předloni po koncertě jako novopečená prvačka popisovala v růžových barvách: „Je to naprostá pecka, nový studijní program, kde se připravujete na podnikatelskou dráhu. Studenti všech ročníků tvoří jednu velkou komunitu, pracují v dejme tomu patnáctičlenných týmech, zakládají družstva a firmy a realizují svoje podnikatelské záměry, vydělávají už při studiu slušné peníze a v praxi testují své startuperské sny…“
Úspěšnou modelku Elen, podnikavou dívku z rodiny podnikatelů v papírenském průmyslu, tehdy přijali na teritoriální studia Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, na VŠE i do Suchdola na Tiimiakatemii: „Do ročníku nás nabrali devětatřicet, hlásilo se 240 lidí. Přijímačky byly dvoukolové – v prvním kole jsme nahrávali na YouTube dvouminutové motivační video a posílali životopis.“ Ve druhém kole pak aspiranti napsali esej a předstoupili před šestičlennou přijímací komisi, v níž zasedli i coachové a studenti, k hodinovému „community dialogu“ vedeném chvilku i v angličtině, a vyplnili osobnostní test, který zkoumal zejména jejich kognitivní a behaviorální způsobilost pro práci v týmu a jakýsi „potenciál pro otevřenou mysl“. Žádné SCIO testy, žádný test na „všeobecný přehled“.
Po čtyřech měsících paralelního studia měla Elen jasno: vybrala si Tiimiakatemii, jinak též mladý, k dnešnímu dni šest let existující bakalářský studijní program Inovativní podnikání při Provozně ekonomické fakultě ČZU. Koncept Tiimiakatemie staví na týmové spolupráci, na aktivitě teampreneurů – týmových podnikatelů, na motivaci, seberozvoji a touze stát se skvělými podnikateli. Studenti tu mají velkou volnost, ale také velkou zodpovědnost, kvůli jejíž absenci zhruba pětina přijatých po vyloučení ze svých týmů končí: „Naše studium sestává z TRP – Training, reading, practice – a dělí se do čtyřiceti hodin týdně. Dvakrát týdně se sejdeme s coachem na čtyřhodinové téesko čili training session, kde sdílíme poznatky z praxe a učíme se v týmu Nemáme klasické přednášky a semináře a musíme se sami motivovat třeba k načítání literatury,“ říká Elen, která sama zprvu působila v týmu jako learning manažer a zajišťovala, aby měli kolegové vše přečteno, splněno a odevzdáno, aby během Days of Joy, tedy Dnů radosti, jak tu přezdívají zkouškovému, nedošlo k nějakému maléru.
Koncept Tiimiakatemie vymyslel roku 1993 Fin Johannes Partanen v Jyväskylä, což byl pro mě coby reportérku klíčový moment Elenina vyprávění. Nejenže finský vzdělávací systém v posledních dekádách obdivuje celá Evropa, ale ve zmíněném studentském městě Jyväskylä jsem díky programu Erasmus strávila nádherný půlrok jako studentka puheviestintä ja kirjallisuus, teorie komunikace a literatury. Byla jsem lapena – musím se „Tiimi“, jak studenti svému programu přezdívají, podívat na zoubek.
Lídři volají Houston
Po schodech jednoho z křídel provozně ekonomické fakulty vystoupáme do prosvětleného openspacu. Tiimiakatemie po celém světě nepracují v uzavřených třídách, ale ve velkém otevřeném prostoru, ideálně jako tady na provozně ekonomické fakultě ČZU s kuchyní a kávovarem; studenti sem prý díky útulnému, domáckému prostředí rádi docházejí i o víkendu. Také teď se tu všichni chovají jako doma, korzují kolem buď v ponožkách, nebo v často extravagantních bačkorách jako na velké narozeninové párty. U šesti oválných stolů jednotlivé týmy pracují na projektech, které budou za chvíli prezentovat. Vůně menzy z prvního patra dovane až sem… Ale ne, to jen jeden z prváků u našeho stolu dává před statistikami na monitoru laptopu přednost talíři s poctivou porcí svíčkové.
Do dveří vchází populární pedagožka Gabriela Dlouhá. Ta předloni jakožto head coach celý vzdělávací program převzala po svém kolegovi, otci zakladateli Václavu Švecovi, vzdělávacím průkopníkovi a vizionáři, jenž v roce 2013 převezl ideu Tiimiakatemie z Jyväskylä do Prahy a po několikaletém úsilí (a boji se systémem, předsudky i „vyššími místy“) roku 2019 slavnostně otevřel první ročník studia. Ačkoli doktorka Dlouhá hovoří potichu, studenti jí tykají a růžové šaty z ní opticky činí jejich vrstevnici, na autoritě jí to neubírá – všichni se na její pokyn zvedají a sbíhají o patro níž na „hácéčko“. Tedy v mezinárodní terminologii Tiimiakatemie Houston Calling, zhruba tříhodinové srocení vždy první středu v měsíci, kdy týmy představují své projekty a snaží se ostatní obohatit: „Prostě zkoumáme vesmír, hledáme si tu svoji planetku a pak voláme každou první středu v měsíci domů s hlášením, jak se nám to daří,“ konstatuje již z pódia Gabriela Dlouhá. A soukromě mi přibližuje svou vizi: „Tiimiakatemia je průkopnický projekt ověřující v praxi, zda je Česká republika konečně připravena skutečně inovovat výukové metody nejen v rámci předškolního, základního a středního vzdělávání. Některé obory jsou na naši metodologii vysloveně ušité a mladí lidé by měli mít možnost si vybrat, jestli vážně chtějí strávit pět let na univerzitě s frontální výukou, nebo se vzdělávat samostatně i prostřednictvím cestování a společné práce nad projekty.“
Lidé z Tiimiakatemie, metaforicky řečeno, hlásají evangelium po středních školách celé republiky, protože jim přijde nespravedlivé, že po možnosti volby alternativních vzdělávacích metod včetně montessori, waldorfské a dalších na nejvyšším stupni vzdělávání najednou nenajdou – nic. Slovy Gabriely Dlouhé: „Je naším posláním poznatky sdílet, vždyť vychováváme lídry společnosti. Oslovujeme i vládu – Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ náš způsob vzdělávání vysloveně podporuje, ale vůbec na to nemáme připravenou infrastrukturu. A to se musí změnit.“
Milionový obrat už při studiu
Ale vraťme se na „hácéčko“ do sálu, kde se hodně chválí a hodně tleská. Aspoň třetina studentů je za rozličné zásluhy vyvolána křestním jménem a za aplausu míří na pódium. Pro mě, konvenčního absolventa prachsprosté frontální výuky, je to docela nezvyklé. Studenti, tedy „týmoví podnikatelé“, abych neurazila jejich „mindset“, se hlásí, smějí a křičí, ale během představování jednotlivých projektů je naprosté ticho. K němu se paradoxně svolává hlučným potleskem. Funguje to.
Šest třinácti- až sedmnáctičlenných týmů, dva na každý ročník, je složeno tak, jak má být, tedy pestře. „Tvoříme je na základě Predictive testů, tedy předpokladů jedinců pro určité přístupy –týmový hráč, individualista, diplomat a tak podobně,“ vysvětluje mi později Gabriela Dlouhá. „Snažíme se skládat je tak, aby byly co nejrůznorodější, tady aby se studenti naučili komunikovat s co nejvíce typy osobností.“ Jeden po druhém týmy představují zhruba ve formátu Pecha Kucha Nights, tedy maximálně dvacet sekund povídání na každý „promítaný“ obrázek, své projekty. Jako první prezentuje zkušený tým třeťáků s názvem JBS. Kluci si pro tuto příležitost oblékli košile, někteří dokonce saka, a prokazují prezentační schopnosti aspirantů na příštího Leoše Mareše.
Tematická šíře podnikatelských záměrů, které šest pražských a dva karvinské týmy během tří hodin na pódiu představí, je pozoruhodná. Od firmy na malování na obličej, kterou bych, nebýt přespolní, okamžitě angažovala na dětskou oslavu, přes projekt Otoč gauč, který čistí, renovuje a pak prodává pohovky z druhé ruky, čímž touží přispět k cirkulární ekonomice a udržitelnosti, po společnost vyrábějící obkladové moduly nebo správu sociální sítí pro chystaný film Janžurka. Některé projekty jsou už od pohledu odsouzeny k tomu, aby zůstaly jen na papíře, o jiných se bude za nějakou dobu mluvit jako o startuperských úspěších; student Mojmír Štabla se nedávno dostal do médií s netradiční stolní hrou Přihořívá, jiní teampreneuři se stali hosty podcastu Deloitte HR Espresso. Mimochodem, jeden z týmů si účtuje za copywriting hodinovou sazbu 1000 korun! Za takovou cenu prostě nemůžeme odvádět mizernou práci, konstatuje mluvčí týmu, a proto toho napíšeme podstatně víc než robot Chat GPT a než jsme zamýšleli. AI hračky tu ve svých činnostech nonšalantně využívají snad všichni studenti, stejně jako marketing skills, schopnost prodeje a obchodu, management, leadership. Za každých 25 000 Kč obratu se udeří do gongu. A úspěšné týmy bijí opakovaně; třeba roku 2021 založené družstvo Tiimeri už po roce dosáhlo milionového obratu…
Inkubátor na kvalitní lidi
„Spolupracujeme s univerzitním podnikatelským inkubátorem, to je logická návaznost pro projekty, co dávají smysl,“ říká Gabriela Dlouhá, která tento inkubátor založila a několik let vedla. „Teemiakatemia je něco jako inkubátor na kvalitní lidi s výjimečnými dovednostmi, zatímco podnikatelský inkubátor zajišťuje ideální podmínky pro byznys. A kolikrát v minulosti šel do podnikatelského inkubátoru tým, který nebyl mentálně dostatečně vyspělý na to, aby dokázal ukočírovat firmu, přestože měl solidní podnikatelský nápad… O tu osobnostní, lidskou složku se v Tiimi ovšem dokážeme postarat.“
Prostor pro prezentaci dostanou i hosté z prváku a druháku obchodně podnikatelské fakulty v Karviné, která je součástí Slezské univerzity v Opavě. Tiimiakatemia tu ve formě programu Inovativní podnikání funguje třetím rokem a brzy se dočká vlastní ultramoderní budovy, centra CEPIS. V Česku mimochodem nemáme žádnou další Tiimi, ba ani magisterský stupeň ne – ten se jezdí studovat třeba do mateřského Finska nebo do španělského Madridu, možná ho časem realizují na Tiimi v Německu, Maďarsku, Británii, Nizozemsku, Spojených státech nebo v dalších zemích, kde je program akreditován a dobře funguje. „Do budoucna bychom rádi akreditovali navazující studium i my,“ přeje si Gabriela Dlouhá. „Je smutné vidět, jak studenti během těch tří let strávených u nás dokonale změní své mentální nastavení, naskočí na náš model a srostou s ním – a přesně v ten moment, kdy jsou připraveni z něj těžit a učení jim jde nejsnáze, odcházejí.“
Jednou z posledních prezentací je Learning Circus. Přes třicet studentů Tiimi na ni vyrazilo do Finska, většina jela autobusem a menší část autem a během tří týdnů se dostali nejen do kolébky svého studijního programu, ale docestovali z Helsinek až za polární kruh. V Jyväskylä se potkali s otcem zakladatelem Johannesem Partanenem a jeho kolegy a přivezli si mnohá moudra: „Měli bychom mít tři projekty: jeden, co vydělává, jeden, co nás baví, a jeden, co vám dává smysl. Klidně všechny v jednom,“ zní z pódia. A potom: „Dává smysl rozvíjet komunitu a taky budovat network s alumni.“
Tiimi mi otevřela oči
Mezi alumni čili absolventy se zařadila také Simona Špádová, členka týmu GimiTimi, zkušená fotografka a režisérka propagačních videí, která „hácéčko“ fotografovala (nejen) pro potřeby Reflexu. Poslušna poučení výše jdu se Simonou networkovat. Nastoupila před čtyřmi lety jako nováček do třetího ročníku Tiimiakatemie, zná tedy vůbec všechny, co ji kdy studovali. I proto působila na pozici brand manažerky celého programu, starala se i o HR a zaškolovala prváky: „Museli jsme jim začít nastavovat správná očekávání – je to přece jen naprosto odlišný systém vzdělávání,“ říká.
To tedy ano, opáčím, já osobně bych se třeba bála, že jsem až příliš velká individualistka a že můj úspěch bude až moc záviset na kvalitě týmu, kterou nemůžu ovlivnit. „Ale můžete,“ kontruje Simona. „Lidi, kteří nepracují, z týmu vyloučíme a oni se studiem musejí skončit, nesplní jeho požadavky.“ A co introverti, nastavení spíš na solitérní fungování v systémech – mají v téhle týmové, semknuté vřavě místo? „Sama se považuju za velkého introverta a ze začátku jsem s tím skutečně měla problémy, ale brzy jsme v týmu zjistili, že určitá charakterová pestrost ve skladbě týmu je výhodou a že introvertům musejí dát prostor a klid, pustit je ke slovu.“
Simona rozhodnutí studovat Tiimi hodnotí jako „to nejlepší, jaké jsem kdy udělala“. Po osmiletém gymnáziu chtěla zamířit do zdravotnictví jako záchranářka nebo všeobecná sestra a na obě školy se dostala, nakonec vyhrála Tiimiakatemia vybraná maminkou. „Ta škola mě změnila, otevřela mi oči. Zkusila jsem paralelně studovat lesnickou fakultu, lákala mě práce se dřevem, ale tradiční systém studia mi po zkušenosti s Tiimi vůbec nevyhovoval, musela jsem odejít.“
Vzhůru do byznysu
Simonini spolužáci po absolutoriu většinou zamíří rovnou do podnikání nebo do zaměstnání – do kreativy, do marketingových nebo obchodních oddělení firem, typicky však nikoli do korporátu, protože tihle mladí si neradi nechávají přistřihovat křídla. Simona sama bude mezi dvěma nebo třemi z týmu, kteří zkusí navazující studium – konkrétně personalistiku a řízení lidských zdrojů. „Narážím samozřejmě na to, že v Česku není navazující studium ve formě, na kterou jsem z Tiimi zvyklá, a už se mi nechce vracet na přednášky. Uvidím, jak to dopadne. Ve třeťáku se toho na vás nahrne strašně moc, musíme rušit firmu, odkupovat svoje projekty, máme hodně předmětů, které tolik nenavazují na naši dosavadní činnost, musíme psát bakalářské práce a portfolia a ještě mentorovat kolegy z nižších ročníků…“
Simono a ostatní, hodně štěstí. Odvahu zkusit něco úplně jiného, udělat krok do neznáma, už jste prokázali – když jste si vybrali Tiimiakatemii. Integrace mnohých jejích principů a metod do (nejen vysokoškolského) vzdělávání by prospěla nám všem.
