Pět minut? Jedenáct? V Cannes kritika měří délky potlesků a zboku pak zasazuje zdrcující údery
Premiéry svého režijního debutu se na filmovém festivalu v Cannes dočkala Scarlett Johansson, novinku uvedl Ari Aster a svůj soutěžní úder už zasadila i domácí provokatérka Julia Ducournau – nepříliš úspěšně.
Festival v Cannes je na první pohled oslavou filmového umění a řemesla. Ale věci jako náročný program, špatné počasí, blbá nálada či nesnesitelný soused na sedačce v kině dokážou dramaticky zvrátit náladu. A už se píská, dupe, bučí. Svoje by o tom mohli povídat miláčci nezávislého publika Xavier Dolan anebo Vincent Gallo. Loni se povzdechů a ticha od novinářského publika dočkali i matadoři David Cronenberg a Francis Ford Coppola.
Včera se městem prohnala bouře, ale v kinech se jenom tleská. Stačí, aby se na plátně objevilo festivalové logo. A pak logo produkce. A koprodukce. A distribuce. A jméno režiséra. Festival zkrátka provází nekontrolovatelné nadšení. Svým způsobem to je zásluha samotného festivalu, který obratnými kroky podpořil ceremoniál závěrečného aplausu po soutěžních projekcích: kameraman snímá dojaté tvůrce, vše se promítá na plátno, koluje mikrofon, probíhá děkovná řeč. Zpravodajci hlavních festivalových deníků pak sledují stopky a referují. Po projekci sci-fi Alpha od Julie Ducournau se tleskalo 11,5 minuty. Po sladkobolné režijní prvotině herečky Scarlett Johansson s názvem Eleanor the Great to pak bylo sice „jenom“ 5 minut – ale film se promítá ve vedlejší sekci Un certain regard, kde se potlesk dosud neměřil.
Mám dojem, jako kdyby se z druhdy zubatého festivalu stávalo přátelštější místo pro život. Nejspíš díky tomu, že novinářské projekce už často nejsou výlučně novinářské. V sále sedí víc hostů i fanoušků. Kritika není tolik slyšet, útočí z boku. Ale zatímco festivalové zpravodajství velkých médií jako Variety nebo Screen na jedné straně referuje o potlesku, na straně druhé v něm vycházejí zdrcující recenze těch samých filmů. V soutěži zatím spíše propadl Eddington, očekávaný western Ariho Astera (Slunovrat). Film sleduje covidový střet šerifa (Joaquin Phoenix) a starosty (Pedro Pascal) ve fiktivním titulním městečku v Novém Mexiku.
Zdvižené obočí si vysloužila i francouzská režisérka Julia Ducournau se sci-fi Alpha. Třináctiletá Alpha (Mélissa Boros) se nechá na mejdanu tetovat od kamaráda, načež její matka a lékařka (Golshifteh Farahani) lomí rukama: copak Alpha neví, že zemi sužuje záhadný virus, který se šíří krví? Nemoc, která stráví tělo a přemění ho na mramor? Zpětně vzato asi ví, protože část filmu se odehrává o několik let dříve, kdy se mámin bratr Amin (Tahar Rahim) nemocí nakazil zřejmě ze špinavé heroinové stříkačky. Film pompézně uvádí myšlenku „snu ve snu“, již pak poměrně pěšácky praktikuje. Ty tam jsou odvážné volby a řešení režisérky, která v Cannes vyhrála s Titanem. Zbyl příběh, který je zároveň plytký i komplikovaný, zmizela veškerá lehkost.
S obecným kritickým přijetím se nesetkaly ani debuty hereček Kristen Stewart či Scarlett Johansson. Druhá ze zmíněných uvedla v sekci Un certain regard sentimentální komedii Eleanor the Great. Devadesátnice Eleanor (June Squibb) se po smrti spolubydlící a kamarádky Bessie (Rita Zohar) stěhuje za dcerou do New Yorku. Přimotá se do terapeutické skupiny přeživších holocaustu, v jejímž rámci na sebe vezme Bessiin příběh. Předvídatelné, mělké. Ovace, jichž se Scarlett Johansson dočkala, směřovaly spíše fanouškovsky k její osobě než k jejímu filmu.
Naopak autentické nadšení jsem cítil v děkovačce ke komedii Splitsville režiséra Michaela Covina a jeho scenáristického a hereckého parťáka Kylea Marvina. Tihle dva Američané už v Cannes před šesti lety premiérovali debut The Climb, kde sehráli role nejlepších kamarádů: jeden se měl ženit a druhý jít za svědka. Během cyklovýletu se ale přiznal, že se vyspal s ženichovou nevěstou. Následovala skvěle vypointovaná eskapáda nápaditých situací. Film bohužel světově nezasvítil, protože jej koupil větší distributor a jeho plány narušil covid.
Teď jakoby Covino s Marvinem navázali tam, kde skončili: Ashley (Adria Arjona) se cítí nešťastná ve vztahu s Careym (Kyle Marvin). Požádá o rozvod a Carey se obrátí na svého jediného kamaráda Paula (Michael Covino), respektive dopajdá se do haciendy, již tento obývá na oko spokojeně s Julií (Dakota Johnson). Jejich recept? Otevřený vztah. Carey si to vezme snad až příliš doslovně a následuje srdečná, bláznivá zábava s podtextem kamarádství, lásky a podvodů.
A mimochodem, server Deadline informuje, že ten potlesk na konci trval osm minut.
