Jefim Fištejn: Rusko předložilo další drzé podmínky pro mír. Co nakonec rozhodne válku na Ukrajině?
Je třeba mít v hlavě o jedno ozubené kolečko méně, aby jeden mohl věřit v to, že v pohádkovém Rusku přírodní zákony neplatí: jablko nepadá se stromu dolů, ale nahoru, mezinárodní izolace a sankce národnímu hospodářství mohutně prospívají, válka ruské bohatství prudce zmnožuje, žádné války Rusko nikdy neprohrálo a v hodině nejhorší z pece vždy sleze zahálčivý bohatýr Ilja Muromec a všechny nepřátele pobije a jejich země nějak od nich osvobodí. Důkaz Putinova vítězství je nabíledni – neuplynuly ještě ani 4 roky – neboli tolik, kolik celkem trvala Velká vlastenecká – a druhá nejsilnější armáda světa na své cestě do Berlína už skoro dobyla vesnici Konstantinovka v Sumské oblasti, kde zajala starého invalidního dědka, který nedokázal utéct před drtivým postupem osvoboditelů.
Ano, Dmitrij Medveděv v obvyklém denním deliriu hrozí, že pobije všechny bílé myšky, které na něj útočí, a že ruská pomsta za geniální ukrajinský zásah proti jejich strategickému letectvu tentokrát bude nevídaně strašlivá. Udělá něco, po čem na Ukrajině a možná na celém světě nezůstane kámen na kameni. Neptejte se, co asi tak může Rusko udělat z toho, co ještě nevyzkoušelo. Odpovědi se nedočkáte. Atomovkou už strašili a vyděsili jen ty, co od začátku chtěli být vyděšeni. Hrozby jadernou válkou se totiž míjejí účinkem, protože je to argument Posledního soudu, kterým každá pře končí. To by pak v každé další konfrontaci mohli Rusové v tísni zvolat: vzdejte se, nebo na vás shodíme pekelnou pumu! Ukrajinci na to reagují slovy Lva Tolstého: „Snaží se nás vyděsit, ale moc jim to nejde!“
Proto mlčí Putin a jeho podržtašky, marně si totiž lámou hlavy nad tím, jak přesvědčit svět a všechny chcimíry, co jich je, že Rusko si zrovna uřízlo další grandiózní úspěch na cestě k drtivému vítězství. Že teď už to půjde samo a že z okénka dřevěného hajzlíku v dobyté Konstantinovce už je skoro vidět pole, odkud do Kyjeva je co by kamenem dohodil, jen kdyby tam nestáli zbabělí banderovci. Hloupé báchorky ruské propagandy dnes mohou znít přesvědčivě jen pro věčně včerejší.
Těsně vedle míří také vykladači, kteří zakládají soud na obstarožních vojenských poučkách. Rusko sice má trojnásobně více bojeschopných mužů než Ukrajina, jenže i laik vám řekne, že pro prolomení obrany protivníka tento poměr sotva stačí. Ukrajina je sice mimořádně vyčerpaná, avšak i ta síla ducha, co zbyla, postačí na další léta odporu.
Zcela zásadní rozdíl je v motivacích proti sobě stojících armád. Ukrajinci válčí o svůj život a za svou státnost. Ale za co válčí Rusové? Umírají po tisících jen proto, aby mohl dál vládnout Vladimír Putin a jeho kamarila. Jediná věc dělí Putinovu diktaturu od uznání historické porážky – takové uznání by znamenalo konec jeho moci a nejspíš i fyzické existence. A možná i rozpad jeho agresivní říše, když už dokázala, že nemá pro co existovat. Proto ty všechny zcela školometské kousky, které jsou vydávány za diplomatické kroky. Proto všechna ta „mírová jednání“ na nejnižší možné úrovni, jejichž smyslem je nedojednat zhola nic. Proto sepsání memoranda o podmínkách příměří, které je pak předkládáno přímo v okamžiku jednání tak, aby ho nebylo možno předem prostudovat. Celým smyslem takového postupu je zavděčit se Donaldu Trumpovi v jeho naléhání na pokrok v mírovém procesu.
Kremelští snílkové požadují pro sebe výhradní právo diktovat také vnitřní politiku Ukrajiny: vrátit ruštině statut státního jazyka, zakázat výuku ukrajinských dějin (jinak nelze chápat zákaz „opěvování nacismu“ zmíněný v memorandu, vždyť o německé dějiny nejde). Stejná nebetyčná drzost okupantů se projevuje také ve všech jiných aspektech fungování zbytkového státu. Kreml si vymiňuje právo určovat, s kým má a s kým nemá mít Ukrajina diplomatické a ekonomické styky. V kulturní oblasti má být ukrajinský národ ponížen na úroveň bájného Maloruska. A až se to všechno stane, protiruské sankce budou zrušeny v plné míře, podřízené postavení Ukrajiny potvrzeno řádnou rezolucí Rady bezpečnosti OSN, bude Rusko víceméně připraveno zahájit jednání o míru.
Je třeba dokazovat, že takový dokument ani vzdáleně nezakládá podmínky pro mírová jednání? Přijetí takového míru by znamenalo transformaci Ukrajiny v odzbrojený, nesvéprávný a podřízený státní útvar s vnější správou, něco mezi vazalem a otrokem. Takový postoj by byl protismyslný a odsouzeníhodný, i kdyby ho prosazoval stát, který válku vyhrává. Jenže Rusko válku prohrává. Porážka a vítězství nejsou vždy odvozeny od velikosti armád. Nebylo by to poprvé v dějinách, kdy silnější má padáka. Často rozhodují um, odhodlání, vynalézavost. Ukrajina každou úspěšnou akcí dokazuje, že je má. Kremelští je nemají a ani v lékárně nekoupí.
